O nás

osvedceni

Téměř celý život jsme byli já a můj manžel „paneláčníci“.Jednoho krásného dne vznesla naše, tehdy asi 10ti letá, dcera Andrea požadavek: „Já bych chtěla k Vánocům pfsa„ (výsledek práce obvodní logopedky udělal sfé….)„Nevymýšlej blbosti“, povídám. „Bude kapr jako obyčejně!“„Já myflím pod stromeček, jako živého, na hraní…“ Naše odpověď byla: „No ty jsi se zbláznila?! Do bytu?!“ „Posledně jsi chtěla rybičky a já odmítám doma jakékoliv zvíře, zvlášť potom, co nám babička udělala přes dovolenou z akvárka bublaninu se skaláry, prý aby neměli hlad, chudáčci pruhovaní.“ „Kam ho tak asi tady v bytě dáme?!“ „Tak si pořiďte barák.“ Pohotově opáčila malá. A co by taťka neudělal pro svou jedinou dceru. Postavil domeček, do domečku stoleček a pak ta židlička a ta mistička, ale ne pro mě, ale plechová pro psa i s vodítkem. „No a ten pejsek?“. „Když psa, tak ovčáka.“, řekl taťka. „Né, ofčáka néééé. Já chci vlčáka“ Tenkrát nám to říkalo „pane“ a dělalo nám problém rozeznat jezevčíka od ponorky. A pak si Andy vygooglila inzerát. I jeli jsme omrknout pejsky. Bylo rozhodnuto. Více o našich začátcích a výcviku v „Povídky pana psovoda“, záložka „Psí pokus“. No a od té doby nás dcera už jen pozoruje jak blbnem a blbnem a jak si nás to chlupaté čudo omotalo kolem prstu. Zkuste to a blbněte a blbněte. Není nic hezčího. My…


Páníčkové
Renata a Alexandr
Antošovi

doma1